6. ledna 2015

Špicberky – nezapomenutelné arktické dobrodružství

Je říjen 2013 a s kamarádem Tomášem, se kterým jsme se snad od studií na gymnáziu neviděli, si na Facebooku povídáme o cestování. Oba jsme v poslední době něco procestovali a už máme v plánu další výlety. Tom mě láká k únorové cestě na Havaj, ale já nakonec dávám přednost karibskému Roatánu s Verčou. Přesto se domlouváme, že pokud se nějaké prima letenky objeví, tak spolu něco podnikneme.

A netrvá to dlouho a jedny takové prima letenky se objevují. Na fóru stránek s levnými letenkami visí nabídka letenek se společností Norwegian z Osla na Špicberky neboli Svalbard od 2 480 Kč. Jelikož vím, že se dá do Osla dostat opravdu levně, přijde mi cena hodně dobrá a házím návnadu směrem k Tomovi. Toho myšlenka návštěvy téhle exotické destinace nadchne stejně jako mě a za chvíli už začínáme plánovat, vymýšlet, počítat a nakonec i rezervovat.

Rychlá navigace:
1. Úvod
2. Mezipřistání s noclehem v Oslu
3. První poznávání Špicberků
4. První noc a návštěva české výzkumné stanice
5. Plavba za panem mrožem a slečnou Nastěnkou
6. Výšlap k dolu Santy Clause
7. Plavba k Pyramidě
8. Výšlap na Cukrovou horu
9. Vůbec se nám nechce domů
10. ZAJÍMAVOSTI A UŽITEČNÉ INFORMACE
11. PŘEHLED NĚKTERÝCH NÁKLADŮ
Domlouváme se na termínu na začátku května 2014 a začínáme řešit letenky. Nejprve uvažujeme, že do Osla poletíme Ryanairem z polské Vratislavi (Wrocław), odkud se dají sehnat superlevné lety (zrovna týden předtím jsem na listopadovou návštěvu Osla pro sebe a Verču kupoval letenky za 525 Kč/osoba). Jenže zrovna v našem termínu lety do Osla za tuhle nejnižší cenu nejsou a navíc víme, že s cestou do Vratislavi, parkovným na letišti, příplatkem za kufry a cestou z nejvzdálenějšího osloského letiště Rygge do centra města bychom se dostali na výrazně vyšší částku. A tak se rozhodujeme, že do Osla poletíme v klidu z Prahy, taky s Norwegianem. Sice bude nutné při cestě na sever strávit jednu noc v Oslu, ale naštěstí vím, že budeme moct využít nabídky noclehu u kamarádky, která v Oslu už nějaký ten rok žije (ještě jednou díky moc!). Přímo na webu Norwegian.com tedy kupujeme letenky na trasu Praha – Oslo – Longyearbyen a zpět celkem (včetně příplatku za velké zavazadlo i platbu kartou) za 6 212 Kč/osoba. Hodně příjemná cena za cestu daleko za polární kruh.

Kalendář letenek na duben 2014. My nakonec letěli v květnu.

Méně příjemné ceny ovšem nabízejí portály s ubytováním na Špicberkách. Spíše by se chtělo říct, že ceny jsou šílené. V Longyearbyenu, hlavním správním středisku Špicberků, je nabídka hodně omezená a jinde se vlastně ubytovat nedá. K dispozici je celkem snad jen 6 hotelů a ceny za 7 nocí ve dvoulůžkovém pokoji se šplhaly i přes 50 000 Kč. Naštěstí se mezi nimi objevuje Spitsbergen Guesthouse, v podstatě nejlevnější možnost ubytování na Špicberkách, nepočítáme-li stanování v kempu. Rezervujeme tedy dvoulůžkový pokoj na 7 dní za 19 300 Kč, tedy za necelých 1 400 Kč za osobu a noc. Uff.

To nejdůležitější – letenky a ubytování – tedy máme a do května 2014 zbývá přes půl roku, během kterého můžeme celý pobyt v klidu naplánovat, pozjišťovat si informace o Špicberkách a hlavně se pořádně těšit.

Špicberky jsou roztroušené mezi 74. a 81. rovnoběžkou. S rozlohou 62 049 km² nejsou o moc menší než třeba Česká republika.

6. května ráno vyjíždíme RegioJetem do Prahy, odkud nám to letí ve 12:00. Cesta je v pohodě, na letiště dojíždíme bez problémů a v kantýně v prvním patře si před odbavením dáváme dobrou gulášovou polívku za dvacku se dvěma rohlíky po šesti korunách. A prý že je na pražském letišti draho. :) Před odletem ještě v duty free shopu Tom kupuje medového Jacka Danielse, protože se shodujeme, že moje litrovka slivovice určitě stačit nebude. No co, na severu je zima. V pravé poledne tedy nastupujeme do Boeingu 737 společnosti Norwegian a za dvě hodinky dosedáme na hlavním letišti v Oslu – Gardermoen (norsky nazývané Oslo Lufthavn).

V Oslu nás vítá deštivé počasí, a jelikož tady máme strávit celé odpoledne, tak nás to moc netěší. Jak později zjišťujeme, narazili jsme snad na jediný deštivý den – týden předtím i týden poté bylo hezky. Nu což. Přímo na letišti nasedáme do vlaku norských drah NSB, který nás za 90 norských korun (1 NOK = 3,4 Kč) doveze za 23 minut na hlavní nádraží v Oslu (Oslo Sentralstasjon, v jízdním řádu jako Oslo S). Dá se jet i letištním vlakem Flytoget, který jede 22 minut a stojí 170 NOK. V ceně by tuším měla být zahrnuta garance vrácení peněz za letenku, pokud kvůli zpoždění vlaku nestihnete při cestě na letiště svůj let. My samozřejmě nespěcháme, takže tuhle dražší variantu nepotřebujeme a tak volíme levnější variantu.


Mezipřistání s noclehem v Oslu

V Oslu hned vezeme kufry ke kamarádce a celé odpoledne až do večera trávíme v centru. Díky listopadové návštěvě Osla můžu Tomovi, který je tady poprvé, dělat průvodce a tak i navzdory dešti zvládáme obhlídnout nejzajímavější věci ve městě včetně krásné budovy opery. Večer přijíždíme ke kamarádce, popovídáme, dáváme po kalíšku a jdeme spát, protože ranní let z Osla na sever letí už v 9:00.

V květnu nám na letišti Oslo sněží
Ráno přijíždíme na letiště opět vlakem NSB, a jestli nás včera štval déšť, tak dnes se musíme smát, protože při čekání na letadlo přes velká okna vidíme, jak venku začíná sněžit. Pravda, že budeme v květnu v Oslu koukat na zasněžené letadlo Thai Airways stojící na ploše, to jsme moc nečekali.

K odletové bráně začínají pomalu přicházet lidé a u mnoha z nich je na první pohled vidět, kam cestují. Přesně takové ty větrem ošlehané Nory s blonďatými vlasy a světlým plnovousem, bychom tam čekali. O to víc nás překvapuje, že u naší brány sedí i jedna Asiatka. Později zjišťujeme proč.

K bráně přijíždí náš Boeing 737 společnosti Norwegian s podobiznou Tycha de Brahe na ocasu letadla a nás čeká bez pěti minut tříhodinový let s cílem na letišti v Longyearbyenu. Z okénka sledujeme nádhernou zalesněnou krajinu kontinentálního Norska, která na severu přechází v zasněžené kopce a hory, následuje krásné souostroví Lofoty a pak už jen modrá hladina, ze které v dálce vystupuje pouze ostrov Bjørnøya (Medvědí ostrov), který také patří ke Špicberkům a nachází se přibližně na půli cesty mezi Špicberky a norskou pevninou. Kromě bezplatného Wi-Fi na palubě se nám líbí i palubní časopis Norwegian, který dubnové vydání věnuje právě Špicberkům. A právě v tomto časopise se dozvídáme, že druhou nejpočetnější komunitou na Špicberkách po Norech jsou... Thajci. Pár jich tam kdysi přišlo za prací, pak za nimi přijeli příbuzní a známí a nakonec jich tam řada zůstala a vcelku nedávno je svou návštěvou poctila i thajská princezna. Jsme rádi, že jsme na tuhle informaci narazili ještě před příletem. Asi bychom se pak v Longyearbyenu při pohledu na asijské tváře, thajskou restauraci a thajský obchod nestačili divit.


První poznávání Špicberků

Rozcestník před letištěm
Před polednem už za oknem mořskou hladinu střídá zasněžená krajina Špicberků a za chvíli klesáme na přistání v Longyearbyenu. Je zataženo, teplota kolem nuly a kromě vycpaného ledního medvěda v letištní hale nás před letištěm vítá sloup se směrovkami, který nám připomíná, že se nacházíme téměř 1 000 km daleko od města Tromsø na severu Norska a jen 1 309 km od severního pólu. Před letištěm už čeká autobus, který všechny lidi rozveze do jednotlivých hotelů. Po nástupu do autobusu řidič všechny zkasíruje. Cesta stojí 60 NOK a platit se dá i kartou (jako vlastně všechno a všude v Longyearbyenu). Letiště leží jen asi 5 km od města a tak cesta trvá jen chvíli. Zastavujeme postupně u všech hotelů, vystupují další a další lidé a náš přichází až nakonec, protože se nachází asi 25 minut chůze od centra směrem do vnitrozemí, v části zvané Nybyen. Spitsbergen Guesthouse vlastně kdysi sloužil jako ubytovna pro horníky, kteří pracovali v místních dolech. Všechny budovy jsou v Longyearbyenu dřevěné a ani naše ubytování není výjimkou. Proto si pod pojmem ,,hotel“ nelze představit totéž, co například v centru Paříže.

Jdeme se tedy přihlásit na recepci a už tady zjišťujeme, že je zvykem se všude na Špicberkách při vstupu do budovy vyzouvat. Přihrádky na boty tak najdete i třeba ve vstupní hale hotelu Radisson Blu, v místním muzeu nebo na úřadu guvernéra Špicberků (kterému se norsky říká sysselmann). Zouvá se prostě všude. Dostáváme pokoj v budově naproti. Pokoj je malý, ale naprosto nám stačí. Dvě postele, stůl, skříň, co víc člověk potřebuje? Koupelny a toalety jsou společné, na každém patře jsou čtyři, a je tady i kuchyň, společenská místnost s TV a prádelna.

Cesta z Nybyenu do centra
Vybalíme se, dáváme po kalíšku, chvilku odpočíváme a vyrážíme do ,,města“. Uvozovky jsou tady asi na místě, protože Longyearbyen je sice největším městem a správním střediskem Špicberků, ale má jen kolem 2 000 obyvatel, tedy spíš připomíná vesnici. Hned na nás doléhá krása zdejší krajiny. Po obou stranách cestu lemují vysoké skály a před sebou vidíme barevné domky Longyearbyenu a za nimi fjord, za kterým se opět tyčí skály. Už teď vím, jak těžké bude přebírání fotek. Všechno je nesmírně fotogenické a člověk by jen cvakal a cvakal.

Všímáme si i dalších detailů kolem sebe. Podél cesty vede z Longyearbyenu do části Nybyen dvojí potrubí. Zjišťujeme, že jedním vede nahoru teplo, druhým dolů odpad. Kopat potrubí do místního permafrostu, tedy věčně zmrzlé půdy, nemá smysl. Procházíme kolem místní školy, před kterou jsou zaparkovaná kola i sněžné skútry, a míjíme také školní tělocvičnu a fotbalové hřiště, které je z poloviny pod sněhem. Naproti přes cestu stojí malá šedá budova s nápisem Fyrhus. Po krátkém průzkumu usuzujeme, že se jedná o kotelnu, a jelikož se z komína nekouří, tak je nejspíš záložní. Je zvláštní, že ačkoli se teplota pohybuje kolem nuly, v celém Longyearbyenu se nekouří z žádného komína. Tedy kromě jednoho, toho velkého u teplárny. Veškeré vytápění tady totiž probíhá dálkově právě rozvodem tepla potrubím z místní teplárny, kterou zásobuje místní uhlí. Po městě je pak rozmístěno pár těchto malých záložních kotelen.

Pomalu přicházíme do centra, kde postupně objevujeme pár obchůdků se suvenýry, obchody s oblečením a turistickým vybavením, malé obchodní centrum Lompen Senteret (kde je u knihovny zdarma dostupné Wi-Fi), jediný supermarket, poštu, nemocnici, městský úřad a pár restaurací a hotelů. Jak se blížíme k fjordu, tak před sebou vidíme i netradiční hnědou budovu, kde sídlí místní muzeum, jsou zde univerzitní prostory a také informační centrum. Všude jsou taky zaparkovány sněžné skútry, kterých je na Špicberkách více než obyvatel. Naopak auta se tu tolik nevyužívají. Silnic je tady jen asi 40 km a jezdit autem mimo silnice je přísně zakázáno. Takže je jasné, že hlavním dopravním prostředkem jsou právě skútry, především pak v zimě.

Česká výzkumná stanice
Obcházíme budovu muzea a chvilku na její střeše hledáme webkameru, která v 15minutových intervalech pořizuje 360stupňové panoramatické snímky Longyearbyenu, které se aktualizují a objevují zde. Za cestou míjíme špicberské Muzeum vzducholodí, které hrály důležitou roli při objevování těchto arktických krajin, a pokračujeme podél cesty dále k vodě. Najednou nás u jednoho z domů zaujme ještě fólií obalená a nepověšená cedule s českou vlajkou a anglickým nápisem ,,Česká výzkumná stanice“. Říkáme si, že se později zastavíme a hodíme řeč s krajany. Ještě se jdeme podívat k vodě, vyzkoušet, jestli je studená a slaná a pomalu se vracíme zpátky. V supermarketu ještě nakoupíme jídlo k večeři a směřujeme do hotelu.




První noc a návštěva české výzkumné stanice

Na první noc se docela těšíme. Vlastně moc nevíme, co čekat. Jelikož je květen, panuje na Špicberkách polární den. Sluníčko naposledy zapadlo 18. dubna a znovu se pod horizont dostane až 25. srpna. Naštěstí máme na pokoji na okně roletu, takže si dokážeme jakžtakž udělat na pokoji tmu. Se spánkem tedy nakonec problémy nejsou. Spíš je to trochu o disciplíně – donutit se jít spát, přestože venku svítí sluníčko. I tak jsme párkrát povídali až do brzkých ranních hodin.

Další den vyrážíme na bližší prohlídku Longyearbyenu. Vydáváme se do průmyslovější části městečka, k teplárně, přístavu, k cestě směřující na letiště. Tam taky pořizujeme nezbytné fotky s cedulí s názvem města a také se značkou ,,Pozor na lední medvědy“ s doplňujícím popiskem ,,Platí na celých Špicberkách“. Do Longyearbyenu lední medvědi zavítají jen málokdy, ale přesto se to občas stane a je třeba být stále tak trochu ostražitý. Když jsme chodili z Longyearbyenu do hotelu v Nybyenu, tak nějak podvědomě jsme se neustále rozhlíželi. Přece jen, mimo domy v otevřeném zasněženém prostoru už se necítíte tak chráněni.

Každopádně, pokud chcete vyrazit mimo Longyearbyen, už musíte mít s sebou zbraň. Místní obyvatelé většinou zbraně vlastní, se zbraněmi se jezdí i na všechny výlety na skútrech nebo se psím spřežením mimo Longyearbyen. Nebezpečí setkání s ledním medvědem na Špicberkách opravdu existuje. Nemusí sice vždy skončit napadením člověka a někdy se s medvědem jen vizuálně uvidíte na velkou vzdálenost, ale přesto je třeba být připraven. Pokud na Špicberky přicestujete jako turista, máte možnost si zbraň půjčit na úřadu guvernéra. Pokud nemáte zbrojní průkaz, měl by k tomu stačit výpis z rejstříku trestů, který si musíte z Česka přivézt.

Pohoda a klídek na výzkumné stanici
Z přístavu se míříme podívat k úřadu guvernéra, kde právě dostáváme informace o podmínkách zapůjčení zbraně, stavujeme se u památníku obětem druhé světové války, prohlížíme si sluneční hodiny a prostě prozkoumáváme všechna možná zákoutí Longyearbyenu. Míříme do centra, kupujeme si něco k jídlu, a cestou z obchodu se venku bavíme česky. V tu chvíli nás míjí dva chlapi, kteří se šli proběhnout. Když uslyší češtinu, otočí se a okamžitě reagují. Zjišťujeme, že jsou z Česka a na výzkumné stanici patřící Jihočeské univerzitě, kterou jsme den předtím objevili, dělají úpravy, aby se na této longyearbyenské základně mohli ubytovávat členové výprav, kteří následně zamíří přímo na výzkum do terénu dále na sever Špicberků. (Výzkumná stanice se s velkou slávou pár týdnů po našem odjezdu otevírala a na Špicberky při té příležitosti vyrazil i reportér České televize Daniel Stach, který tam natáčel materiály pro pořad Hyde Park Civilizace.) Prohodíme pár slov a večer už s nimi sedíme u piva na výzkumné stanici a společně s třetím členem jejího aktuálního osazenstva, kterým je lodní kapitán Miloš, se bavíme o Špicberkách a všem s nimi spojeným. Kluci jsou na Špicberkách jen na pár týdnů, zatímco Miloš už tady jezdí dlouho, takže je rozhodně zajímavým zdrojem informací.

Zatímco si povídáme, venku se rozsněžilo. Je deset večer, během dvou hodin napadlo 5 centimetrů nového sněhu a chumelí dál. Počasí jako z pohádky. Vydáváme se zpátky na hotel a užíváme si pohled na krásnou zasněženou krajinu. Přestože jsou nad Longyearbyenem velké mraky plné sněhu, nestmívá se. Přicházíme ,,domů“ za světla – to by z nás měly maminky radost. :) Samozřejmě plni dojmů kecáme dlouho do noci, občas to proložíme nějakým tím kalíškem a už se těšíme na další zážitky.


Plavba za panem mrožem a slečnou Nastěnkou

Na recepci našeho ubytování jsme si po příletu zarezervovali dva výlety. Tím prvním je plavba lodí k ledovci Esmarkbreen, kde bychom při troše štěstí mohli vidět nějaké to arktické zvířátko, a hlavně do ruského města na Špicberkách, Barentsburgu.

Země Oskara II. – příjezd k ledovci Esmarkbreen
Ráno přijíždíme do přístavu a nastupujeme na loď Langøysund. Vyslechneme si bezpečnostní pokyny, s pobavením sledujeme jednoho z členů filipínské posádky, který předvádí, jak se nasoukat do záchranného obleku, a pak už vyplouváme. Nad Longyearbyenem je zatím zataženo, takže na lodi nás alespoň zpočátku nic teplého nečeká. Teplota se pohybuje kolem -10°C a podle informací zkušeného průvodce je aktuální pocitová teplota kolem -20 až -25°C. Přesto nám to nedá a trávíme většinu času na otevřené palubě sledováním okolí. Oblečeni jsme dobře, takže do podpalubí skočíme jen na chvíli na čaj.

Čím jsme dál od Longyearbyenu a blíž k ledovci Esmarkbreen, začíná se vyjasňovat. Za chvíli už sluníčko svítí naplno a před námi se postupně otevírá nádherné panorama zasněžených skal fjordu, ke kterému se blížíme. Nemůžeme odolat a neustále cvakáme foťákem, ta krajina je prostě neskutečně fotogenická. Zajíždíme lodí dále do fjordu a už vidíme, jak mezi bílými zasněženými skalami vystupuje namodralý ledovec, první cíl naší cesty.

No, medvěd to sice není, ale i mrož byl fajn :)
Průvodce nasazuje dalekohled a po pár minutách nám s úsměvem říká, že nejspíš máme štěstí, a ukazuje nám na malou černou tečku na ledu před ledovcem. Čím jsme blíž, tím dostává tečka větší rozměry. Nakonec už i my poznáváme, že se jedná o velkého mrože. Vypínáme motory a pomalu dojíždíme až na nějakých 10 metrů k němu. Jen si nás tak prohlíží, znuděně zapózuje a převaluje se. Beze slova jej několik minut pozorujeme a fotíme, než se nakonec rozhodne, že si půjde zaplavat. Ještě jej pak nějakou dobu sledujeme, jak občas z vody vystrčí hlavu a vyfrkne nad hladinu. Někdo by si mohl říct: ,,No, bože, mrož.“ Jenže vidět ho takhle v jeho přirozeném prostředí, to opravdu stálo za to.

Využíváme zastávky k obědu. Na palubě se servíruje velrybí maso a losos, rýže, salát a chleba. Mňamka. :) Posilněni pak vyrážíme do druhého cíle naší cesty, kterým je Barentsburg. Jedná se o druhou největší osadu na Špicberkách čítající asi 500 obyvatel, z nichž drtivou většinu tvoří Rusové. Zbytek jsou například Ukrajinci nebo občané jiných postsovětských republik. Ruská důlní společnost Arktikugol tady těží uhlí už od roku 1932. Špicberky jsou sice na základě Špicberské dohody pod norskou správou, ale právě díky této dohodě mohou zdejší nerostné bohatství využívat všichni signatáři. Díky tomu zde mohla vzniknout právě osada Barentsburg, nebo třeba jiná ruská osada Pyramiden, o které se ještě zmíním.

Připlouváme do Barentsburgu
Kotvíme v přístavu, kde nás vítá mladá Ruska jménem Nasťa, která nás Barentsburgem krátce provede. Nejprve vyjdeme několik desítek schodů z přístavu a ocitáme se na jakémsi hlavním náměstí, které je v tuto roční dobu pod sněhem. Nasťa sice mluví anglicky, ale neváhám si vyzkoušet ruštinu, ve které s ní prohodím pár vět. Prozrazuje, že je z Petrohradu pracuje tady sezónně a jako jedna ze 4 lidí v celém Barentsburgu umí anglicky. Hned si všímáme velké, modrobílé, moderně vyhlížející budovy. Nasťa prozrazuje, že se jedná o místní Palác sportu s bazénem a tělocvičnou, který, podobně jako mnoho dalších budov v Barentsburgu, dostal nový plášť asi před 2 lety. Dozvídáme se, že z Ruska v poslední době přišlo do Barentsburgu vcelku dost peněz, takže řada místních budov dostala nový kabát. Některé ale zatím zůstávají v původním stavu a vidět je i řada starých, dřevěných a zchátralých domů.

Nasťa nám během asi 15 minut ukazuje i sídlo společnosti Arktikugol, restauraci Červený medvěd s vlastním pivovarem, který je nejsevernějším na světě, místní nemocnici a také hotel, který prý svou úrovní odpovídá pětihvězdičkovým hotelům na evropském kontinentu. Všímáme si taky krásně pomalované fasády místní školy, kterou přijeli vyzdobit studenti umělecké školy z Petrohradu. Kromě velryb, kosatek a ledních medvědů se na přední stěně vyjímají i různé katedrály, včetně moskevského chrámu Vasila Blaženého. V tuto chvíli nás Nasťa opouští a my máme asi hodinku na projití osady, než se budeme muset nalodit na cestu zpět do Longyearbyenu.

V ponožkách si dáváme pivo v restauraci Červený medvěd
Zatímco norští turisté z naší skupinky zakotvili v hotelovém baru a do nalodění jsme je neviděli, my jsme s Tomem zamířili do restaurace Červený medvěd (Krasniy medved) ochutnat místní pivo, které bylo oproti špicberským standardům ještě o něco levnější (0,5 l za 20 NOK). Podle zvyků se před vstupem do samotné restaurace zouváme a vcházíme dovnitř. V úplně prázdné restauraci nás vítá velká dřevěná socha červeného medvěda a po chvíli nám přichází naproti i mladá servírka. Na Tomův pozdrav anglickým ,,Hi“ reagovala zděšeným výrazem. Pravda, moc turistů tady asi nehostí. Naštěstí po mém ,,Zdravstvujtě“ pookřála a byla ráda za to, že se domluvíme. Stejně jako horníci, i ona je tady na dva roky. Podepíše smlouvu, přijede na dva roky pracovat a vydělat peníze, a pak se buď může do Ruska vrátit, nebo si pracovní pobyt ještě prodloužit. Na můj dotaz, zda má v restauraci neustále tak prázdno, odpovídá, že většinou ano. Maximálně večer tam bývá více lidí, ale jinak moc ne.

Dopíjíme pivo, ke kterému jsme dostali česnekové krutony, zaplatíme, poděkujeme a jdeme si projít zbytek Barentsburgu. Nejprve jdeme do obchodu se suvenýry, který má taky na starosti Nasťa se svou kamarádkou. Na poličkách a ve vitrínách leží směs typických předmětů a suvenýrů s ruskou, sovětskou i místní tématikou – placatky, ušanky, obrazy, hrnky, nože a další více či méně praktické věci. Na většině je lední medvěd, nápisy CCCP, Proletáři všech zemí..., Barentsburg (Баренцбург), podobizna Lenina nebo něco podobného. Jsem rád, že i tady můžu obohatit naši sbírku panáků o jeden kousek. Nebyli by to Rusové, aby ten panák nebyl o něco větší než všechny ostatní a aby na něm nechyběl srp, kladivo a rudá hvězda. :)

,,Náš cíl – komunismus“ a grilující Rusové
Vracíme se na náměstíčko, na kterém stojí busta soudruha Lenina, chudák až skoro po krk zapadaná sněhem. Popocházíme kousek dál a vidíme skupinky Rusů, kterak se zahřívají u venkovních grilů a popíjejí vodku. Co jiného tady vlastně můžou dělat. Ještě zajímavěji pak vedle místních obyvatel, z nichž někteří mají evidentně pod tíhou alkoholu problémy udržet se na nohou, působí obrovský nápis ,,Наша цель – коммунизм“, tedy ,,Náš cíl – komunismus!“ Opravdu tady máte pocit, že se zastavil čas a vy jste se vrátili do dob Sovětského Svazu. Kousek dál pak nad celým Barentsburgem dominuje plotem obehnaná velká budova s ruskou vlajkou – ruský konzulát, který se chlubí přívlastkem nejsevernějšího diplomatického úřadu na světě. Na osadu s pěti stovkami obyvatel působí docela komicky.

Prohlídku Barentsburgu dokončujeme pohledem na sněhem zapadané fotbalové hřiště s potrhanými sítěmi na brankách, o němž Nasťa vykládala slovy: ,,Máme tu dokonce i fotbalový stadión.“ Kolem starého dřevěného kostela a dalších skupinek grilujících a popíjejících Rusů se pak pomalu vracíme na loď a vyplouváme směrem do Longyearbyenu. Z lodě cestou pozorujeme dalekohledem pasoucí se soby na svazích při pobřeží a v koutku duše doufáme, že bychom třeba i nějakého toho ledního méďu mohli spatřit. Ale víme, že mnohem víc jich žije v jiných částech Špicberk, takže když žádného nevidíme, nemůžeme být zklamaní. Jak se blížíme do Longyearbyenu, rozpoznáváme ve svahu kousek od letiště, ve výšce 130 m n. m. vstup do Špicberského globálního úložiště semen (Svalbard Global Seed Vault). Jedná se o úložiště semen z celého světa s kapacitou až 2,25 miliardy semen. Z celého úložiště jde vidět právě jen vchod, zbytek je zasazen do skály, kde jsou vzorky uchovávány zmražené na teplotu -10 až -20°C. Místo bylo vybráno proto, že zde nehrozí žádné nebezpečí zemětřesení a díky nadmořské výšce úložiště by nedošlo k jeho zatopení, ani kdyby roztál všechen sníh na pólech.

Sluneční hodiny ukazují přesně 22:30
Když přistáváme v Lonbgyearbyenu, vítá nás slunečný podvečer. Po prvních dvou zatažených dnech nám začíná svítit sluníčko, a tak tomu bude po celý zbytek našeho týdenního pobytu. Dojíždíme na hotel, chvilku odpočineme a večer ještě stíháme vyrazit do obchodu, stavujeme se u slunečních hodin, které ostrým stínem ukazují přesně 22:30 (ukazují 21:30, ale díky letnímu času je třeba hodinu přičíst), a u místního kostela sledujeme skupinku pasoucích se sobů. Míjíme taky místní hřbitov, na kterém je však jen pár bílých křížů. Podle roků na cedulkách vidíme, že se jedná hlavně o lidi padlé během druhé světové války. Nicméně, jak už jsem zmiňoval na začátku, kopání do permafrostu není žádný med, takže pohřbívání se tady moc neprovozuje. Unaveni po celém dni na nohou ještě vyfotíme pár fotek s ostrým půlnočním sluncem a pak už zakončujeme den tradičním kalíškem.


Výšlap k dolu Santy Clause

Důl s označením 2B – ,,Julenissegruva“
Další den jsme si s klukama z výzkumné stanice vyšlápli do svahu kousek od našeho hotelu, kde jsme viděli opuštěný důl. Podle mapy jsme zjistili, že se jedná o důl jménem Julenissegruva, tedy v překladu Důl Santy Clause. Právě těžba uhlí je na Špicberkách jedním ze tří hlavních odvětví (dalšími jsou turismus a výzkum) a kromě Rusů v Barentsburgu a Pyramiden jej samozřejmě těží i Norové v okolí Longyearbyenu. Začali už v roce 1906 a podle amerického vlastníka společnosti Arctic Coal Company Johna Munroea Longyeara byl také pojmenován Longyearbyen. Jestli si moc nedokážeme představit náročnost práce v dolech třeba u nás na Ostravsku, tak tady v těch podmínkách to muselo být ještě šílenější. O tom nás taky přesvědčovala řada fotografií, které jsme viděli v místním muzeu nebo taky každé ráno při snídani v jídelně našeho ubytování, která kdysi sloužila právě horníkům. Všechny doly s výjimkou jednoho už byly v okolí Longyearbyenu zavřeny, a tak památkou na jejich provoz zůstávají důlní budovy stojící ve svazích a také dřevěné konstrukce po celém městečku i okolí, na kterých kdysi vedla lana s vozíky přepravujícími uhlí do teplárny.

Dál do dolu Julenissegruva, do skály, už se samozřejmě dostat nedalo, ale i prohlídka budov samotných nám přišla zajímavá. A taky se nám pak od dolu naskytl pěkný výhled na Longyearbyen i Nybyen.


Plavba k Pyramidě

Na pátý den jsme si naplánovali plavbu lodí k ledovci Nordenskiöldbreen, ale hlavním cílem pro nás mělo být opuštěné ruské město Pyramiden (Pyramida, Пирамида), kde se také kdysi těžilo uhlí a v době největšího rozmachu mělo až 1000 obyvatel. Těžba se ale přestávala vyplácet a tak bylo v roce 1998 rozhodnuto o evakuaci města. Aby obyvatelé stihli loď, museli se sbalit opravdu rychle, a tak spousta věcí zůstala na místě tak, jak byla. Něco podobného, jako ukrajinské město Pripjať nedaleko Černobylu (viz náš fotoreport), ačkoli tam byly samozřejmě důvody evakuace úplně jiné.

I tuleň na ledové kře potěší ;)
Pyramiden jsme tedy moc chtěli navštívit, ale bohužel jsme si vybrali špatnou dobu. Už při plavbě do Barentsburgu nám průvodce říkal, že se k Pyramiden dostaneme na dohled, ale zakotvit tam nebude možné. Pro loď byl led v přístavu příliš silný na to, aby se tam dalo doplout, a naopak pro skútry už byla jízda z Longyearbyenu po rozmrzajících fjordech nebezpečná, takže ani tuto variantu jsme zvolit nemohli. Navíc, v podmínkách místní společnosti Spitsbergen Travel, u které jsme si výlety objednávali, bylo uvedeno, že zrušit účast je nutné delší dobu předem, což u nás možné nebylo. Tak možná varování pro ostatní, že pokud si během pobytu zaplatíte výlety, už je pak nebude možné zrušit.

Přesto jsme si i tuto druhou plavbu lodí užili, a to navzdory ještě nižším teplotám než při prvním výletu. Ledovec Nordenskiöldbreen byl nádherný, Pyramiden jsme viděli aspoň zpovzdálí a celkově jsme během výletu zase udělali spoustu fotek krásných scenérií. Společnost nám dělali i dva mroži plavající kousek od lodi, a když jsme pak na ledových krách kousíček od lodi mohli sledovat dva tuleně, nemohli jsme být nespokojení. Přesto jsme si řekli, že pokud se ještě na Špicberky znovu podíváme, tentokrát v takovém ročním období, abychom si Pyramiden nenechali uniknout.


Výšlap na Cukrovou horu

Při procházkách po Longyearbyenu jsme si všimli, že se ve svahu přímo u městečka čas od času objeví nějaký ten člověk. Říkali jsme si, že bychom si tam taky mohli vyjít. Teda, spíš vylézt, vydrápat se, vyšplhat. Vrcholek Sukkertoppen má 371 m n. m. a jdete jej prakticky z nulové výšky, přímo od fjordu. Opět jsme se tedy domluvili s klukama z výzkumné stanice, kteří si pro jistotu vzali zapůjčenou zbraň, a šli jsme do toho.
Sukkertoppen a barevné domky v Longyearbyenu
I kdybychom tam měli po čtyřech vylézt... :)
Nešlo se úplně snadno, dost to klouzalo a my neměli žádné vybavení, takže hlavně v prudších částech jsme museli dávat pozor. K tomu se přidával silný ledový vítr. Ale výhledy, které nás z vrcholku Cukrové hory čekaly, pro nás byly doslova sladkou odměnou. Jak by řekli Homolkovi – ta panorámata. :) Nahoře jsme u mohyly z kamení objevili schránku se sešitem, kam jsme se poctivě podepsali (stejně jako u slunečních hodin), takže pokud si náhodou uděláte na Špicberky výlet a vyšlápnete si i tenhle kopeček, hledejte nás pod datem 12.5.2014. ;)

Večer jsme si pak za odměnu v jednom z barů v centru dopřáli výbornou večeři. Steak a k tomu dvě pivka – krásných 275 NOK, tedy nějakých 950 Kč. Pro jednoho. Tedy žádná láce to není, takže večeře v restauraci na každý den raději neplánujte. V supermarketu se ale dá vcelku rozumně nakoupit a v hotelu jsme pak měli kuchyňku, takže se dalo cokoli připravit.


Vůbec se nám nechce domů

Poslední celý den jsme strávili pohodově, odpočinkově. Prošli jsme se po Longyearbyenu, navštívili místní muzeum, nakoupili nějaké ty suvenýry, zašli se rozloučit s kluky z výzkumné stanice a večer si ještě jednou dopřáli výbornou večeři. Pak už jsme se pomalu balili, protože následující den jsme letěli ve 12:40 s Norwegianem směr Oslo. Stejně jako nás autobus na začátku pobytu přivezl, tak nás i ráno vyzvedl a se zastávkami u ostatních hotelů nás dovezl na letiště. Zpátky jsme letěli opět s mezipřistáním v Oslu, ale tentokrát už na sebe lety navazovaly tentýž den, takže jsme ve 21:25 dosedli na ruzyňské letiště.

A dojmy? Jen pozitivní. Oba jsme už s Tomem něco procestovali, ale Špicberky nás okouzlily. A to jsme samozřejmě viděli jen zlomek té krásné přírody, kterou Špicberky nabízí. V létě může být pohyb po Špicberkách určitě jednodušší, takže se dá možná podnikat i více samostatných výletů. Je třeba si ale uvědomit, že tady nejsou cesty, a pokud není sníh, nedá se ani na skútrech jezdit. A hlavně, Špicberky jsou arktickou divočinou, takže pokud jste mimo Longyearbyen, dostáváte se do míst, kde vládne příroda a jen tak si někde rozložit stan, aby se člověk nemusel obávat náhodného setkání s ledním medvědem, asi taky zrovna nejde. Každopádně i výlet s podobným plánem, jaký jsme měli my, můžu jedině doporučit. Není to sice levná záležitost, ale lidi mnohdy utrácejí za spoustu blbostí. Tak proč ne za výlet do takhle snadno dostupné arktické oblasti.


ZAJÍMAVOSTI A UŽITEČNÉ INFORMACE

  • Na Špicberkách je zakázán chov koček. Důvod? Aby neohrožovaly a nelikvidovaly místní ptáky.
  • Na Špicberkách nejsou stromy. Žádné. Obzvlášť zajímavě tenhle fakt zní, když si vezmete, že jsou prakticky všechny domy dřevěné. Ale materiál na jejich stavbu je samozřejmě dovážen.
  • Alkohol mají místní obyvatelé na Špicberkách na příděl. Jako turisté si pak můžete koupit omezené množství alkoholu. V supermarketu je zvláštní sekce s alkoholem (Nordpolet), kde musíte předložit letenku a tam vám dají razítko a napíšou zbývající množství alkoholu, které si můžete zakoupit. Na letenku si můžete koupit 2 lahve tvrdého alkoholu (nad 22 % alkoholu), 1 lahev alkoholizovaného vína (od 14 do 22 % alkoholu) nebo 24 plechovek piva. Na běžné víno (do 14 % alkoholu) se tato omezení nevztahují. Do Norska (a tedy i Špicberků) můžete dovézt: a) 1 litr tvrdého alkoholu a 1,5 litru alkoholizovaného vína a 2 litry piva, nebo b) 3 litry vína a 2 litry piva (6 plechovek/lahví po 0,33 litru), nebo c) 5 litrů piva.
  • Veškeré zboží je na Špicberkách bez daně, tudíž je často o něco levnější než v pevninském Norsku. Přesto je samozřejmě na naše poměry drahé.
  • Nicméně litr vodky je tady levnější než litr mléka.
  • Na Špicberkách je více skútrů než lidí. Aut je pak ještě méně, vzhledem k tomu, že je tady všehovšudy jen 40 km cest.
  • Při plánování cesty na Špicberky nezapomeňte na polární noc a polární den. Například v roce 2015 trvá polární noc až do 15. února. Polární den pak je od 19. dubna do 24. srpna. Od 27. října pak nastává další polární noc.
  • Při vstupu do budovy se zouvá – toto platí i pro hotely, úřady, muzeum, knihovnu. Po vstupu do haly jsou připraveny přihrádky, v muzeu byly například k dispozici pantofle, ale třeba v úřadu guvernéra nikoli a tak chodíte v ponožkách.
  • Stejně jako najdete ve vchodech přihrádky na boty, najdete tam i skříňky na zbraň, kterou si takto odložíte, ať se s ní nemusíte pohybovat po hotelu, úřadu, supermarketu atd.
  • Wi-Fi zdarma jde chytit v obchodním centru Lompen Senteret v centru Longyearbyenu naproti supermarketu. V prvním patře jsou před knihovnou dva stoly, kde si můžete v klidu sednout a vyřídit, co potřebujete.
  • Pokud si chcete půjčit v Longyearbyenu zbraň, musíte mít buď zbrojní průkaz, nebo požádat o dočasné povolení, ke kterému je nutné vyplnit žádost a doložit výpis z rejstříku trestů, který lze e-mailem poslat na oddělení špicberské policie.
  • V Longyearbyenu je zakázané pohybovat se s nabitou zbraní. Riziko setkání s ledním medvědem je tady minimální. Například místní kemp, který se nachází u letiště, není proti ledním medvědům nijak zabezpečen (viz bod 21 v často kladených otázkách na webu kempu). Naopak, jet mimo Longyearbyen bez zbraně je zakázané, protože riziko setkání s ledním medvědem tady existuje.
  • Pokud na Špicberkách zastřelíte ledního medvěda, vyšetřuje se to stejně, jako byste zastřelili člověka. Zastřelit jej můžete pouze v sebeobraně v bezprostředním ohrožení života.
  • Naposledy lední medvěd na Špicberkách zabil člověka v srpnu 2011.

PŘEHLED NĚKTERÝCH NÁKLADŮ

Termín cesty 6. – 14.5.2014

Letenka PRG-OSL-PRG (Norwegian)
- plus 1 zavazadlo
- kupováno 24.10.2013
3 136 Kč
Letenka OSL-LYR-OSL (Norwegian)
- plus 1 zavazadlo
- kupováno 24.10.2013
3 076 Kč
Ubytování Spitsbergen Guesthouse
- dvoulůžkový pokoj, cena za osobu
(2852,50 NOK)
9 666 Kč
Autobus z letiště do hotelu v Longyearbyenu
(60 NOK)
205 Kč
Výlet lodí do Barentsburgu
(1550 NOK)
5 270 Kč
Výlet lodí do Pyramiden
(1550 NOK)
5 270 Kč
Vstup do muzea (Svalbard Museum)
(75 NOK)
255 Kč
Večeře v restauraci Svalbar
(275 NOK)
935 Kč
Pivo v restauraci Červený medvěd v Barentsburgu
(17,50 NOK)
60 Kč
Hot dog v Longyearbyenu
(43 NOK)
146 Kč
Menu (například) restaurace Svalbar
- menu je v norštině, použijte Google překladač
- ceny jsou v NOK
jídelní lístek
nápojový lístek

Pro celkovou představu – mě pobyt včetně útrat za jídlo, suvenýrů, dopravy v Oslu a cesty vlakem z Ostravy do Prahy a zpět vyšel na cca 34 500 Kč.



Líbil se vám článek? Sdílejte jej prosím se svými přáteli! Máte nějakou kritiku nebo pochvalu? Sem s ní do komentářů! Díky! ;)

18 komentářů:

  1. Moc hezky popis!

    Pyramidou se inspiroval Kjartan Fløgstad a napsal stejnojmennou knihu. Vysla nedavno i cesky: http://www.knihazlin.cz/tema/pyramida-portret-opustene-utopie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten popis knížky vypadá zajímavě, díky za tip ;)

      Vymazat
  2. Pájuška na cestách7. ledna 2015 10:07

    To je super článek, ještě jdu mrknout na fotky :-))

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, díky za fajn článek, četlo se to jedna radost :) Zvažuji taky cestu tím směrem a měl bych dotaz: ty zmíněné výlety, které jste si zaplatili na hotelu, se konají každý týden? A kolik nocí jste tam tedy celkem strávili? Ptám se, protože bych se chtěl zdržet cca 6 nocí. Díky za odpověď, Ondra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Ondro, já díky za zpětnou vazbu ;) My jsme tam strávili celkem 7 nocí.

      Co se týká těch výletů, tak ty jsou neustále, ale některé samozřejmě jen v některých ročních obdobích a v určitých dnech. Najeď si na web Spitsbergen Travel (www.spitsbergentravel.com) a tam najdeš Winter Excursions a Summer Excursions. Je tam jejich seznam (po rozkliknutí zimy nebo léta uvidíš seznam v levém sloupci) i s cenami. Teď aktuálně u těch zimních je i týdenní program (Weekly Programme), kde jsou přesně rozepsány dny v týdnu a období, kdy to provozují. ;)

      Vymazat
    2. Super, díky!

      Vymazat
  4. Tak to vypadá na parádní exotiku bez davů!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že jsi to vystihl/a naprosto přesně. :) Tam se prostě houfy turistů prodírat nebudeš. Naopak. Ten klid... Na první plavbu lodí nás jelo asi jen 7. Na druhou už asi 30, ale přesto to byla pohoda. Pokud si dobře pamatuju, tak kapacita lodi byla snad 70 osob.

      Vymazat
  5. ..Super, moc se mi článek líbil!!! ..mám zatím jen zkušenosti s Islandem, bohužel bez plánovaného výletu do Grónska, ale právě Špicberky jsou můj obrovský sen a také Faerské ostrovy. Díky za inspiraci, návod i "turistického rádce a průvodce" :o) Libor

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem rád, že se článek líbil! ;) Co se týká těch zmíněných destinací (Grónsko, Špicberky, Faerské ostrovy), tak myslím, že nejlevněji se letenky dají pořídit právě na Špicberky. Navíc jsou mnohem severněji než Faerské ostrovy i velká část Grónska. Je to vlastně nejsnadněji dostupná arktická oblast. Jinak Grónsko i Faery mě taky lákají, tak třeba někdy ;)

      Vymazat
  6. Pěkné počtení a užitečné informace. Máme koupený letenky na srpen a už se nemůžeme dočkat :-) Chtěla jsem se zeptat, nevíte, zda se dá na špicberky dovážet jídlo? A pak nemáte prosím kontakt na kluky z tý polární stanice - zastavili bychom se u nich :-) Díky, Markéta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, díky za zprávu! ;)

      Určitě se máte na co těšit a bude to mít zase trochu jiné kouzlo, než když jsme tam byli my. Bude to tam zelenější, místy i rozkvetlejší. :)

      Myslím, že dovoz jídla není problém. V podstatě jde o Norsko, takže by problém být neměl. I na českou polární stanici si dováželi v kontejneru jídlo z Česka.

      Jinak kontakt na kluky nemám, protože to byli truhláři, kteří to tam připravovali pro studenty univerzity a stejně pár týdnů po nás jeli domů. Takže teď tam budou spíš jen lidi z univerzity. Ale můžu vás ujistit, že ten dům v Longyearbyenu určitě najdete. Je hned u hlavní cesty u fjordu (snad 50 metrů od vody), přes cestu od univerzitního centra a muzea, a vedle je nějaká půjčovna skútrů. Navíc už na domě bude modrá cedule Jihočeské univerzity. ;)

      Tak ať se na Špicberkách líbí! Hned bych jel znovu. :)

      Vymazat
    2. Super článek, moc díky za užitečné zkušenosti. Letím to tam taky v srpnu shlédnout.
      Ahoj MARKÉTO, bohužel mně na poslední chvíli ze zdravotních důvodů odpadl parťák, dalo by se třebas k vám připojit, v případě shody termínu? Veškerou výbavu a info mám...budu na Špicberkách 7-19.8. Díky..Martin..moslzly@vinarskepotreby.cz

      Vymazat
  7. ahoj, velmi se mi libil tvuj clanek. bylo potreba nejake specialni vybaveni na tento vylet? Diky Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, omlouvám se, vůbec jsem si nevšiml komentáře. Snad odpověď ještě pomůže, a když ne tobě, tak někomu v budoucnu. Speciální vybavení určitě nebylo potřeba - snad jen pořádně teplé oblečení. :) A pokud bys uvažovala o půjčení zbraně, tak přeložený výpis z trestního rejstříku. Jinak je to v podstatě totéž, jako cestovat na Island nebo třeba sever Norska.

      Vymazat